Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
+420 325 614 326

Tvorba kroužku Tvůrčí psaní

zobrazit všechny reportáže

Tvorba kroužku Tvůrčí psaní (školní rok 2018/2019)

POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE OČIMA ZÚČASTNĚNÉHO VLKA

Dnes ráno mě probudil nějaký rámus. Vylezl jsem z nory a uviděl malou holku s červenou čepičkou, jak si hlasitě zpívá. Nechám to být a jdu si ještě lehnout. Je čím dál hlučnější a stále se přibližuje. Tady končí moje trpělivost. Vlk se ani v klidu vyspat nemůže!

Nevydržím to a jdu se jí zeptat, co tu vlastně dělá.

Když ji oslovím, odpoví: „Jdu navštívit babičku, protože má dneska svátek. Mám pro ni víno a bábovku, koukej!“ nacpe mi košík před čumák.

„A kdepak bydlí tvoje babička?“ tážu se, zatímco se mi v hlavě rýsuje žertík. Menší odplata za to, že mě takhle z rána bezohledně vzbudila.

„Trochu dál po pravé straně téhle cestičky. Za těmi vysokými duby.“

Kývnu a rozhlédnu se po okolí. Potřebuju ji zdržet, abych mohl plán uskutečnit.

„Nechceš jí ještě natrhat kytičky? Koukej, co jich tady roste.“

Ujistím se, že začala se sběrem a rozběhnu se k babiččině obydlí.

Zaklepu a čekám, až se otevřou dveře.

Pokusím se sblížit starou paní se svými úmysly a podaří se mi ji přimět ke spolupráci. Půjčí mi svůj spací čepec a náhradní brýle a sama se zavře do skříně. Já si lehnu do její postele. To bude ale překvapení.

Zanedlouho slyším klepání na dveře: „Kdo tam?“

„Karkulka, tvoje vnučka,“ odpoví Karkulka a bez dalšího slova vtrhne do dveří.

„Babičko, proč máš tak velké uši?“

Copak navštěvuje svoji babičku tak málo, že mě nepoznala?

Rozhodnu se ale navázat na její hru: „To abych tě lépe slyšela.“

„A babičko, proč máš tak velké oči?“

Vážně se musí ptát na každý rys obličeje zvlášť?

„To abych tě lépe viděla.“

„Ale babičko, proč máš tak velkou pusu?“

Ona se ptá potřetí?

„To abych tě mohla lépe sežrat!“ vyhrknu a natáhnu se po košíku s úmyslem sníst jeho obsah.

Ona se ale košíku nepustí a nešťastnou náhodou pozřu i ji. Šokem upadnu do bezvědomí.

Když se probudím, je mi těžko od žaludku. Rozhodnu se napít ze studny. Nečekaně ale přepadnu přes okraj.

Nebýt babičky, která se patrně teprve teď dostane ze své skrýše ve skříni a vytáhne mě ven, bych se určitě utopil.

Následující den zvracím kameny. To je tedy opravdu vrchol. Do tohohle lesa se už nikdy nevrátím.

Zuzana Laluchová

 

POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE OČIMA ZÚČASTNĚNÉHO VLKA

To byla noc!

Vlk by si pomyslel, že největší mrazíky už dávno pominuly. Mám pocit, že je tomu právě naopak. Celou noc jsem nezamhouřil oka. Jehličí mě bolelo i přes chlupy a ta zima! No jéje!

Když k tomu připočtu i ukrutný hlad, který mi už několik dní svírá žaludek, připadám si jako chudák. A to jsem pánem lesa. I když si jelen stále dovoluje tvrdit opak. Nebýt toho zpropadenýho klučíka s pérem na klobouku a brokovnicí v ruce, nemusel bych se pořád schovávat v tom nejhlubším porostu a třeba bych si i něco ulovil. Jé, jak mně by teď bodla aspoň nějaká kuna.

Lepší bude takové hříšné myšlenky na jídlo zahnat a započít další děsnej den. Děsnej asi jako každej další.

Probudím se zimou. Srovnám si uši, zkontroluju špičáky ve studánce a zase se budu brodit křovím, než narazím aspoň na brouka. Poznámka - malé černé s fialovým lakem jíst bez kuličky, co válí před sebou. To jsem si včera zapsal za uši.

Vydávám se na cestu. Už tady znám každej klacek. Je mi z toho nanic. Veverka tuhle radila nějaké bobulky, po kterých by mi prý mělo být hrozně fajn. Že prý ona po nich skákala z větve na větev a celý den viděla motýly, jak se jí třpytí před očima. Třeba na ni někde narazím. Skákat z větve na větev nehodlám ani za nic. Ovšem už by se mi líbilo zase zvednout čumák a zadovádět si jako zamlada. To by se místní srnky divily, když bych si na ně počkal v zatáčce za paloukem a pak je hnal zpátky až k okraji lesa.

Ze sladkého rozjímání mě vytrhne hlasité křup. Instinkty se přihlásí ke slovu a já skočím do nejbližšího křoví. Čmuchám. Ta vůně, která mě vzápětí bodne do čenichu, mě teda pořádně vyvede z míry. Může to být cokoliv, jen ne to nechutný pižmo našeho pana myslivečka. Tohle voní tak nějak něžněji. Trochu po fialkách, jahodách a … no to je krása! Po třešních.

Kouknu se štěrbinou mezi listím. Po cestičce si to štráduje dlouhonohá holka v červeném ponču, zvonáčích a s lenonkama na očích. To mě podrž. S každým závanem větru se jí zalesknou vlasy a donese se ke mně trocha té vůně. Ona si poskakuje a píská. V ruce drží košík. Přes něj je přehozená kožená bunda, ale já i tak cítím, že uvnitř je pořádnej žvanec.

Mám jedinečnou příležitost, a tak si olíznu tlapu, urovnám chlupy na hlavě a pomodlím se, ať si ještě pamatuju tu jejich řeč.Pak už není času nazbyt. Vykročím z houští.

„Nazdar, děvče,“ pronáším s jistotou v hlase.

„To mě podrž!“ zaječí ona, „jako věděla jsem, že babča bydlí na fakt divným místě, ale mluvící pes je silnej čajíček i na mě!“

Zarazí mě. „Jsem vlk,“ upřesňuju a na chvíli ztrácím svou suverénní masku. Rychle se ovšem narovnám a dám si tlapu v bok. To jsem odkoukal od myslivečka, když tuhle zapřádal rozhovor s takovou blonďatou houbařkou.

„Hele,“ pokračuju, „abych pravdu řekl, v tomhle revíru se jídlo shání fakt špatně.“ Zarazím se.

  „I přestože já jsem samozřejmě nejrychlejší a nejsilnější široko daleko.“

„Co meleš?“ přeruší mě hipízačka.

„Že mám hlad,“ zkouším novou taktiku a nasazuju utrápená očka.

„Se najez,“ zaklepe si ona na čelo a dá se znovu svižně do kroku.

Magdalena Štoková

 

POHÁDKA O ČERVENÉ KARKULCE OČIMA ZÚČASTNĚNÉHO VLKA

Znáte pocit hladu? Takového hladu, že byste klidně jedli i kůru ze stromů? Pokud ano, budeme si jistě rozumět. Já už totiž týdny nejedl. No dobře. Zlenivěl jsem, protože poslední dobou bylo zvěře dost a nemusel jsem se snažit. Jenže teď je to jinak. Zvěř mi utíká před čumákem a já mám prázdný žaludek.

Kráčím unaveně lesem.

Najednou zaslechnu šustění listí a praskání větviček, jak si to někdo vykračuje mezi stromy. Malá dívka v červeném čepci. Začenichám a ucítím vůni masa. Začnou se mi sbíhat sliny. Nevydržím to a dívce skočím do cesty.

„Kampak, maličká? Kampak jdeš takhle sama?“ dívka nadskočí a couvne.

„Nechtěl jsem tě děsit, jen mě tuze zajímá, co ti to tak voní v košíku?“

„Bábovka, salám a lahev malinové šťávy. Nesu to babičce, má dnes narozeniny.“

„Salám?“ olíznu se. „A nemohl bych kousek dostat? Já už tuze dlouho nejedl a sotva se držím na nohou.“

Děvčátko bere celý kus do rukou a podává mi ho. Sousta se mi rozplývají na jazyku. Třeba by ta dívka mohla mít více takových dobrot.

Jako by mi četla myšlenky, odpoví: „Bábovku ti dát ale nemohu, musím něco babičce donést.“

Škoda. Napadne mě něco jiného. „A jakpak daleko je to k babičce? Jistě je to dlouhá cesta a tebe bolí nožičky.“

„Ale vůbec ne. Ještě kousek půjdu tímto lesem, přejdu pěšinku a přeběhnu přes louku. Babička bydlí za ní.“

Páni, to je tam za chvíli. Musím si pospíšit.

„Tak já tě nebudu zdržovat, ať babička nečeká. Měj se hezky a děkuji ti, ehhhm…“

„Karkulka, říkají mi Červená Karkulka.“

Vypláznu jazyk a otočím se. „Tak tedy děkuji, Karkulko.“

Běžím, co mi síly stačí. Musím to stihnout dřív, než tam dorazí Karkulka.

Doběhnu k malému stavení. Podlezu plot a … ale ne, jsem prozrazen.  Krom slepic je na dvoře i babička. Kdo by si ale představil starou nemohoucí paní, která pomalu nemůže chodit, mýlí se. Tahle babička vezme koště a uštědří mi jednu pořádnou přes záda. A další. Kňučím a uskakuji. V jednu chvíli babička přestane, aby si upravila zástěru. Jsem hladový. Najednou se mi zatemní a nevím, co dělám.

Ale udělám to.

Klára Míková

 

Záznam autorského čtení tohoto kroužku ze dne 12. 4. 2019 je ke zhlédnutí zde.